Koncem léta 2008 došlo k zlepšování dlouhodobě napjatých arménsko-tureckých vztahů, poté, co turecký prezident Abdullah Gül absolvoval návštěvu Arménie (u přiležitosti kvalifikačního utkání obou států) na pozvání svého arménského protějšku. Tento krok vyústil v další vzájemné návštěvy představitelů obou zemí a „tání ledovců“ na obou stranách. Krásná, přátelská gesta však podle tradice předchází pragmatické zájmy obou stran. Zejména pak arménské zájmy jsou znatelné, jelikož to byla Arménie, kdo učinila první krok, když pozvala tureckého prezidenta a sama navrhla otevření turecko-arménských hranic, které jsou od roku 1993 uzavřené.
Arménské kroky jsou logické a rozumné a mohly by přispět ke stabilizaci regionu. Nicméně tyto kroky by mohly nechtěně přispět k nastartování jiných problémů, jelikož se země nachází v regionu, kde se na malém prostoru protínají zájmy hned několika regionálních mocností, jako jsou Turecko; Írán; Rusko, a dále tu jsou Ázerbajdžán a Gruzie. Kroky, které podniká Arménie, kromě toho, že musí být zemi prospěšné, tak musí být i s ohledem na výše zmíněnou skutečnost velmi promyšlené. Být ministrem zahraničních věcí v Jerevanu, či člověkem angažovaným v zahraniční politice je jistě velice zodpovědné a velmi zajímavé povolání. Proto bych se rád podíval, jaké všechny kroky a varianty vývoje v regionu musí arménští analytici zvažovat něž sami podniknou nějaký krok
Turecko-arménské vztahy a s nimi spojené problematiky
Arménie je zemí, která se potýká s vysokou nezaměstaností (která byla v minulosi doprovázena vysokou inflací). Toto vzniká souhrou několika faktorů, jedním z nich je příliv uprchlíků z Náhorního Karabachu o které se musí stát postarat. Dalším neméně důležitým faktorem byly (a jsou) geo-politické potíže s Tureckem a Ázerbajdžánem, které doposud omezovaly dopravní spojení, komplikovaly export a snižovaly arménský zisk. Jednoduše řečeno, země tak spíše více konzumovala než generovala (Arménie se o tom už přesvědčila v roce 1993, kdy po uzavření hranic vypukla v zemi hyperinflace). I když vláda v minulosti podnikla mnoho rozumných ekonomických kroků, třeba v oblasti vyrovnaných státních rozpočtů a fiskální politiky (k regulování spotřeby, aby zabránila růstu inflace), tak je nepochybné, že nej-jednodušším řešením je růst exportu, skrze zlepšování vztahů se sousednímy státy.
Bolestivým místem turecko-arménských vztahů byla turecká genocida páchaná na Arménech v roce 1915. Zatímco Turci odmítali nést vinu za nehumání masakry, Arméni vehementně požadovali omluvu. Zdá se však, že emoce a trauma, které toto téma doprovázely začínají pod nánosem času slábnout a ustupovat do pozadí aktuálním tématům, které obě země nejvíce trápí. Zatímco Arménie potřebuje řešit své ekonomické potřeby, Turecko je naopak v pozici, kdy delší dobu usiluje o vstup do EU. Arménie zatím žádost o vstup do Unie nepodala, nicméně průzkumy potvrzují, že arménské obyvatelstvo i politici jsou této myšlence silně nakloněni. Vyřešení problému ohledně arménské genocidy je jeden z bodů, kterým EU podmiňuje další přístupová jednání s Tureckem. Tato problematika v minulosti zhoršila i vztahy Turecka s tradičním partnerem USA (přestože USA a ne všechny země EU uznali arménskou genocidu).
Celkově nemůže být pochyb o tom, že aktuální vývoj ve vztazích obou zemí je oboustraně prospěšný a proto má více než velikou naději na další pokračování. I když dodatečně je třeba zmínit, že toto neřeší další velký tureckým problém (právě ve vztahu k USA), kterým je Američany vedená válka v Iráku. Americká přítomnost způsobila vyšší riziko nezávislosti Kurdistánu a většího zázemí pro separatistickou PKK (Kurdská strana pracujících), která páchala útoky proti tureckému civilnímu obyvatelstvu. Proto lze brát tureckou skepsi k válce v Iráku s pochopením. Turecko tak bude v této otázce spoléhat na jiná alternativní řešení, jako je třeba stažení amerických vojsk z Iráku (možná i proto Turecko již nehrozí vysláním svých vojsk do tohoto regionu).
Arménské vztahy s Ruskem a Íránem
Možná bych správně měl pokračovat rozborem arménsko-ázerbajdžánských vztahů. Nicméně, nemá smysl hovořit o vztazích, které zatím prakticky ne-existují. Napětí mezi oběma státy má ovšem vliv na vztahy s dalšími dvěma zeměmi (Ruskem a Íránem), které jsou pro Arménii velmi důležité a proto bych rád dal nejprve přednost jim.
Rusko-arménské vztahy lze prohlásit za velmi dobré. Rusko má tradičně zájem být v regionu etablované a Arménie mu v tomto směru nevytváří problémy, jako třeba Gruzie. Arménie exportuje 15 % svého zboží do Ruska, zatímco z Ruska pochází víc jak 22 % importu. Významnými importními komoditami jsou samozřejmě ropa a plyn. Rusko rovněž kapitálově ovládá arménský energetický sektor, především jadernou energetiku a vodní elektrárny. Rusko rovněž nabídlo pomoc při modernizaci jediné arménské jaderné elektrárny, která se podílí 40 % na výrobě elektřiny v zemi. Arménie naproti tomu Rusku nabízí své zásoby uranu, které spravuje společný podnik obou zemí. V současné době navíc Rusko poskytlo Arménii nemalou finanční injekci v době globální ekonomické krize, což na arménské straně jistě udrží loajalitu k Moskvě.
Dalším důležitým faktem ve vztahu obou zemí je přítomnost ruských vojk (vojenské základny) na území Arménie. Ruské jednotky zde oficiálně pobývají od dob vyostřených vztahů s Ázerbajdžánem a Tureckem, jako ochrana proti případné turecké invazi. Pro Arménii je tato vojenská přítomnost důležitá. V minulosti byl arménský vojenský úspěch v Náhorním Karabachu vnímán, jako překvapující, tudíž přítomnost Rusů zajišťuje Arménii faktickou vojenskou nedotknutelnost. Nevznikal tak žádný prostor pro další válčení mezi účastníky konfliktu.
Je nepochybné, že Rusko je pro Arménii důležité, otázka ovšem zní, čím je Arménie zajímavá pro Rusko? Rusko se svým ohromným nerostným bohatstvím jistě není závislé pouze na arménském uranu a určitě to není ani menší arménský trh, který je pro něj tou důležitou věcí. Rusko patrně na Arménii vidí totéž, co Evropská unie a Spojené státy. To je fakt, že v případě stabilizace arménsko-ázerbajdžánských vztahů, vzniká možnost vést kaspickou ropu z Baku do tureckého Ceyhanu přes Arménii, nikoliv přes nestabilní Gruzii, jako tomu bylo doposud. Pro EU a USA by to byla vítaná a levnější varianta (s ohledem na kratší délku trasy přes Arménii), jak snížit energetickou zavíslost evropských zemí na Rusku. Rusko se naprosto přirozeně tomuto dlouhodobě brání, jelikož jeho ekonomika je, jak známo tradičně postavena na exportu surovinového bohatství. Proto je pro Rusko výhodné udržovat svůj vliv v Arménii a být zde dokonce vojensky zastoupeno.
Pokud jde o vztahy s Íránem možná nelze napsat tolik, co v případě Ruska, nicméně íránský význam je zřejmý. Írán a Arménie nesdílejí moc velké hranice, ale jsou to právě tyto hranice, které byly a jsou důležité pro export arménského zboží. Tudíž pro Arménií bylo životní nutností si zachovat dobré vztahy s perským sousedem. Obě země v nedávné době korunovaly své vztahy dohodou o výstavbě plynovodu, který by přiváděl íránský plyn do Arménie. Toto lze jedině interpretovat, jako rozhodnutí diversifikovat původ energetických zdrojů Arménie a snížit závislost na Rusku.
Jaké problémy řeší Arméni a Ázerbajdžánci a jaký by mohl být další vývoj?
Arménie je v pozici, kdy ji dobré vztahy s Ruskem a Íránem pomáhájí překonávat ekonomické potíže způsobené geo-politickými potížemi s Tureckem a Ázerbajdžánem. Nicméně faktem zůstává, že by se Arménie ráda měla ekonomicky lépe, což jí současné partnerství s Ruskem nemůže naplno dlouhodobě zajistit. Možností je tedy snaha o začlenění do struktur a vstup do Evropské unie. Takovéto rozhodnutí by ovšem mohlo rozvrátit veškerou rovnováhu vztahů, které si Arménie vybudovala. Neboť se stalo zvykem, že vstup do Evropské unie obnáší onu 'před-fázi' vstupu do NATO. A právě případné členství v NATO by mohlo být kamenem úrazu. Rusku by fakticky toto nemuselo vadit, protože s Arméní přímo nesousedí. Ale, tento fakt bude jistě Rusko iritovat, protože si nepřeje západní vojenskou přítomnost v regionu, kde má tradičně hlavní slovo. Írán by se na druhou stranu mohl cítit ohrožen, neboť by mohl dospět k závěru, že se postupně stává ze všech stran vojensky obklíčen Američany (či jeho spojenci) z Afghánistánu, Pákistánu, zatím stále i z Iráku a eventuálně i z Arménie. Arménie by tak riskovala i ztrátu íránských dodávek a exportních cest, což je nejhorší možná varianta.
Aby se Arménie vyhnula takovýmto problémům, musela by učinit dva důležité kroky. První by obnášel stabilizaci vztahů s Ázerbajdžánem, který by se tak stal dalším arménským poskytovatelem energetických zdrojů a hospodářským partnerem. Nicméně, tento krok nemůže stačit. Za prvé, Ázerbajdžán nemusí být schopný pokrýt veškeré arménské potřeby. Za druhé, být energeticky závislí na jedné zemi je něco, co si žádný stát v dnešní době nepřeje (navíc když by se jednalo o bývalého nepřítele). A proto by bylo třeba uskutečnit ještě jeden krok, čímž by byl vstup do Evropské unie, bez nutnosti vstupu do NATO. Někdo může tento krok vnímat, jako naivní. Nicméně, nelze popřít, že se jedná o racionální způsob, jak dosáhnout vlastních ekonomických zájmů a zároveň neničit vztahy s Ruskem a Íránem na kterých je země závislá.
Tato myšlenka částečně i odkazuje na fakt, že NATO je dnes spíše vnímána jako poněkud morálně zastaralý aparát aplikující spíše americké zájmy a v menší míře ty evropské. Rovněž se nelze ubránit i případné debatě o nutnosti budovat vlastní vojenské síly Evropské unie, které by převzaly úlohy NATO a přizpůsobily je evropským potřebám a zahraničně politickému smýšlení.
Jak celou problematiku vnímá Ázerbájdžán? Ázerbajdžán je zemí vysoce závislou na vývozu ropy a zemního plynu, které těží ze zásob v Kaspickém moři. Vlastní zásoby a export pomohly Ázerbajdžánu v minulých letech si udržet určitou vlastní nezávislost na Moskvě a neřešit identické problémy, jako třeba Gruzie a Ukrajina. Nicméně, Ázerbajdžán nemůže žít z ropného bohatství věčně. A nedávný vojenský konflikt v Gruzii ze srpna 2008 poukázal na některé problémy, které by mohli ohrožovat stabilitu ázerbajdžánského ropného exportu a vnímání Ázerbajdžánu, jako spolehlivého dodavatele v očích západních zemí.
Jistě i Ázerbajdžán uvažuje o výhodách, které by mu mohl nabídnout vstup do EU (obzvlášť, když by členem byl jeho velký obchodní partner Turecko). Nicméně, jedním z nejlepších kroků, které by Ázerbajdžán mohl učinit by byla rovněž stabilizace vztahů s Arménií. Ázerbajdžán by z tohoto vytěžil další možnosti kudy vést svůj ropný export a vyhnout se případným potížím při transportu přes Gruzii. Také by oddálil případné riziko závislosti na Rusku. Nemluvě o tom, že tento krok by byl velký plus v očích EU a USA, které by mohli Arménii a Ázerbajdžánu vyjít vstříc v jiných otázkách. Nicméně, s ohledem na aktuální vývoj ve vztazích Ruska a Arménie, kdy Rusko Arménii poskytuje finanční pomoc, se nezdá, že by se tato výhoda měla okamžitě realizovat. Přesto existuje ještě jedna věc ze které by Ázerbajdžán mohl mnoho těžit. A tou je nepřímá podpora při řešení nároků na některé koncese v Kaspickém moři.
Kromě nevyřešených sporů o Náhorní Karabach, Ázerbajdžán rovněž čelí íránským a turkmenským nárokům na některé koncese v Kaspickém moři. A právě tyto ropné koncese situaci komplikují, neboť Ázerbajdžán se patrně obává, že při vzdání se nároku na Náhorní Karabach by mohl vzniknout precedens, který by mohli využít Íránci a Turkméni ve svůj prospěch. Celý spor o Náhorní Karabach lze charakterizovat, jako situaci, kdy se Arménie snaží ochránit své minority žijící na tomto teritoriu, které by jinak zůstaly odříznuty, zatímco Ázerbajdžán naprosto logicky usiluje o teritorium, které má patřit pod jeho správu. Řeklo by se, že by Ázerbajdžán správně měl 'mávnout rukou' nad tímto teritoriem, které pro něj nemá žádný větší význam a radši se s Arménií dohodnout na formě nějaké kompenzace. Nicméně, jsou to právě výše zmíněné ropné koncese kvůli kterým musí Ázerbajdžán udržet své nároky na Náhorní Karabach.
Jak tedy řešit problém kolem Náhorního Karabachu? V nedávné době zazněly výroky, že obě strany uvažují o vzájemné výměně (swapu) území, čímž by odpovídalo zájmům obou stran. Další možnou variantou by mohlo být přenechání tohoto teritoria Ázerbajdžánu a přestěhování arménského obyvatelstva do Arménie, přičemž by Arménie získala finanční kompenzaci (kterou by patrně uhradila třetí strana, která by se mohla angažovat v této problematice). Ovšem zkušenosti kolem přesunu obyvatelstva ukazují, že se často v praxi jedná o obyvateli velice bolestivě přijímané a složitě realizovatelné plány. Tudíž, vzájemná výměna území se jeví, jako pravděpodobnější varianta řešení této problematiky.
Ať už se Arménie a Ázerbajdžán vydají jakoukoliv cestou řešení konfliktu o Náhorní Karabach, je jasné, že se jedná o vzájemně prospěšný krok, který dříve či pozdějí musí nastat. Dodatečně se ještě nabízí dvě otázky. Jak by vyřešení této problematiky mohlo ovlivnit arménsko-íránské vztahy, když by si Írán mohl vyložit, že Arménie nepřímo pomohla Ázerbajdžánu ve sporu o ropné koncese v kaspickém moři? Možná i proto jsou na letošní rok plánované jednotlivé vzájemné schůzky nejvyších představitelů Íránu s protějšky z Ázerbajdžánu a Turkmenistánu. A jak by na vyřešení tohoto sporu mohla reagovat arménská komunita ve Spojených státech, která má pro Arménii poměrně důležitý význam (co se týče obstarávání finančních prostředků a vztahů s USA)?
Závěrem…
Je nepochybné, že z krátkodobého hlediska je zcela v zájmu všech stran usilovat o brzké urovnání vztahů. Z arménského pohledu bude přímým výsledkem tolik potřebné otevření exportních cest. Ázerbajdžán zase získá výhodu pro eventuální teritoriální spory o kaspické ropné koncese a Turecko si naopak usnadní svoji pozici při přístupových jednáních do EU. Ostatní zmíněné dlouhodobější výhody rozvoje těchto vztahů však budou s velkou pravděpodobností silně ovlivňovány postoji Ruska (a Íránu), které region nadále považuje za svoji sféru zájmu.
Kavkaz vždy byl a je regionem, kde je na poměrně malém území nakoncentrované veliké množství zemí a etnik. Proto, jakákoliv byť sebemenší územní změna může vyvolat vášně a řetězovou reakci, která doléhá i na ostatní země. Neméně citlivým faktorem, který sehrává výraznou úlohu v otázkách vývoje tohoto regionu je i otázka kulturně-historických přístupů, kde se často projevuje i tolik citovaný temperament, který nejednou zmařil racionální očekávání. V případě Arménie, bude mnoho záležet na rozložení sil pro-ruských a pro-evropských lobbystických skupin v zemi. Současná situace naznačuje, že se Arménie nebude ukvapovat k rychlému pohybu směrem k Bruselu. Jelikož Rusko bylo, je a s ohledem na aktuální ekonomickou krizi, i nadále v dohledné době zůstane nejbližším partnerem Arménie v tomto regionu. Nicméně budou to dloudobé ekonomické zájmy, které budou nepochybně utvářet názor Arménie na Rusko a měnit rozložení jednotlivých lobbystických skupin.
Přestože je současné arménské vedení nakloněno dobré spolupráci s Ruskem, tak Arménie (podobně jako jiné země v regionu) obvykle neoplývala upřímnou loajalitou k Rusku (bez ohledu na nekomplikované vztahy). Tudíž se lze domnívat, že do budoucna se bude tato země ve vlastním ekonomickém zájmu pokoušet přibližovat k EU, kdykoliv vznikne reálná možnost tak učinit. Udrží-li si Arménie svoji umírněnou a vyváženou zahraniční politiku, jistě se jí podaří své záměry úspěšně realizovat.