Pochybnosti, precedens a evropská zahraniční politika.
Jako každý státní útvar in status nascendi se vnitřní uspořádání vč. vládního establishmentu utvářelo komplikovaně. V případě Kosova je však tento proces nepochybně nedokončen (byť formálně navenek ano). Vnitřní mechanismy fungování celé mocenské struktury jsou i nadále málo transparentní, k čemuž přispívá i působení řady bývalých radikálních členů UČK (kteří se později transformovali do Kosovské demokratické strany) na významných postech. Jde např. o kosovského premiéra Hašima Tačiho, který je podezřívám, že v minulosti pašoval drogy do zemí Západní Evropy [1], či skutečnost, že násilím a zastrašováním potlačoval politickou opozici [2] (zejména přívržence slavného umírněného leadera a intelektuála Ibrahima Rugovi).
Je otázkou kdo bude potíže s malou čitelností řešit. Lze oprávněně pochybovat, že to bude mladičký stát, jehož někteří členové vlády ani nemají přílišný zájem na zásadním odstraňování podobných „maličkostí" a budou se spíše logicky soustředit na získávání dalších a dalších finančních prostředků a investic do své mladé ekonomiky. Toto vakuum, nestabilita a de facto bezvládí jsou ideální živnou půdou pro množení různých extrémních skupin profitujících z tohoto stavu. Z výše uvedeného je patrné, že tíha zodpovědnosti na řešení těchto zásadních otázek tak bude ležet nikoliv na slabé kosovské vládě, ale na mezinárodním společenství a především na EU (jež po odmítnutí Lisabonské smlouvy Irskem má i tak dost svých problémů).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že argument konstatující, že uznání Kosova přinese vetší stabilitu regionu, není zcela na místě.
Dalším z problematických aspektů uznání Kosova je precedens, který tím vzniká. V minulosti byla často zmiňována Jižní Osetie a Abcházie, kde je tento precedens aktuálně postupně implementován. V podmínkách balkánského poloostrova by tento precedens mohl být uplatněn třeba v částech srbské autonomní provincie Vojvodina; některých regionech na maďarsko-rumunském pohraničí anebo Srbská republika Hercegovina by se klidně mohla připojit k Srbsku. Ve Střední Evropě by toto klidně mohlo oživit debatu o Slezsku.
Celý tento precedens je poněkud v rozporu s deklarovanými principy sjednocování Evropy, které ve 20. století začali razit naši dědové. Místo toho, abychom měli Evropu více jednotnou, tak podporujeme ostrakizaci na sérii drobných státečků a vytváříme větší prostor pro nejrůznější regionální spory a drobné „žabo-myší" války, které nemají nic společného s posilováním stability. Jinými slovy tvrdíme, že jsme moderně smýšlející, ale naše současná zahraniční politika nás spíše posouvá někam do doby před Vídeňským kongresem počátku 19. století.
Ačkoliv americké záměry hovořící o potřebě podporovat emancipační snahy malých entit jsou jistě úctyhodné, nelze se ubránit dojmu, že přijaté stanovisko se spíše hodí pro jiné regiony a je více založeno na emočních postojích než na racionálním posouzení situace. Jelikož Američané již dlouhodobě razí svoji smělou a originální představu, že každé teritorium (etnikum) má nárok na svoji nezávislost, neboť jde o reflexi jejich boje za nezávislost na Britech. Zatímco identické stanovisko některých členských zemí EU spíše budí dojem o experimentu, který má prověřit uplatnění této politiky i v evropském měřítku. Na mapě Evropy se tímto objevuje nový stát, který vytváří více prostoru pro bilaterální jednání s jednotlivými stranami, které mu budou nějakým způsobem nakloněny.
Co Albánci a Kosovo-Metohija?
Často je na Kosovo nahlíženo, jako na „druhou Albánii". Jenomže toto je mylná představa, neboť existuje rozdíl mezi běžným Albáncem a kosovským Albáncem. Tento fakt je nutné zmínit, jelikož by bylo velmi nespravedlivé vůči Albánii, aby si někdo na ní ventiloval svůj hněv za chyby způsobené v Kosovu. Každému člověku, jenž má trochu povědomí o situaci na balkánském poloostrově, je známo, že běžný Albánec (z Albánie) je chudší a pokornější, naproti tomu kosovský Albánec (dále již jen „Kosovar") je o poznání bohatší a v balkánských podmínkách tudíž sebevědomější a troufalejší. Proč je tomu tak? V 90. letech nařídil Ibrahim Rugova politiku pasivního odporu v rámci které Kosovaři přestali odvádět daně [3] k čemuž se přidal i příjem od příbuzných žijících a pracujících v zahraničí, zatímco průměrný Srb velmi zchudl následkem válek a nepokojů, které v bývalé Jugoslávii panovaly, tudíž mu vědomí tohoto faktu moc nepřidá na lásce ke Kosovarům. Kosovo je sice ve srovnání s vyspělými zeměmi chudší ekonomikou, nicméně v podmínkách balkánského poloostrova je satelit a ojeté auto německé výroby důvodem k určité materiální závisti.
Srbové jsou v celé této otázce kolem Kosova nepochybně za otesánky. Tento přístup si však do jisté míry vysloužili sami. Nikoliv pouze svojí vojenskou intervencí v Kosovu za vlády Slobodana Miloševiče, ale i něčím zcela jiným. Srbové jsou schopný a sebevědomý národ, okouzlující nejednoho návštěvníka hloubkou balkánské duše. Nicméně dějiny a kulturní vývoj srbského národa provází silné nacionální cítění (čas od času ventilované v nacionalistických postojích), které ve vypjatých momentech přechází v obraný reflex doprovázený násilím. Důkazem toho budiž bosenská válka a nechvalně známý masakr v Srebrenici. Násilí během bosenské války probíhalo na obou stranách. I když Bosna s Chorvatskem přilili mnoho oleje do ohně k pozdvižení vlny nacionalismu a vypuknutí války, tak srbská reakce byla natolik neadekvátní, že stačila k tomu, aby zdiskreditovala hlavně samotné Srby. Srbové tak získali image krvavých válečníků. Ačkoliv lze chápat některé srbské postoje k otázkám Kosova, s jejich občas extrémními postoji k této otázce lze obecně jen těžko souhlasit.
I když už bylo zmíněno, že na základě precedentu, který vzniká vyhlášením kosovské nezávislosti by se Srbská republika Hercegovina mohla připojit k Srbsku, tak pro Srby by to bylo slabší náplastí za ztrátu Kosova, neboť Kosovo má pro Srby veliký historický význam. Kosovo bylo vždy multi-etnickým regionem, jehož struktura obyvatelstva; hranice a vládcové se v průběhu staletí velmi rychle měnili a proto je celá kosovská otázka tak komplikovaná.
V 9. až 11. století zde vládli Bulhaři a postavili tu mnoho pravoslavných chrámů, které se později staly základem pro rozvoj srbského pravoslaví. Od 12. století v Kosovu a Metohiji (jak zní celkový název oblasti) prokazatelně vládli Srbové, když se vládce Stefan Nemanja chopil kontroly nad centrálním Srbskem a částí Kosova a Srbové si později podmanili celé Kosovo. Dynastie Nemanjičů následně pokračovala v rozjeté výstavbě náboženských center po celém teritoriu. Kosovo je tak jednou z kolébek srbského pravoslaví a proto je pro Srby tak významné. Obecně lze konstatovat že v Kosovo má pro Srby podobný význam jako hora Říp pro Čechy.
V roce 1398 došlo ke slavné bitvě na Kosově poli, kterou Srbové proti Osmanské říši de facto prohráli. V následujících letech pak postupně Srbové ztráceli kontrolu nad Kosovem. Turci, podobně jako v jiných částech své říše, zahájili masivní proces islamizace tohoto teritoria, ačkoliv umožňovali souběžnou existenci křesťanství za velmi přísných a omezujících podmínek. V 17. století začali do Kosova z Albánie ve větší míře pronikat Albánci, jejichž náboženství bylo rovněž muslimské, a tudíž v mnohém korelovalo s politikou, kterou v Kosovu razili Turci.
V roce 1912 se Srbové během balkánských válek chopili šance a využili stagnace a prohnilosti Osmanské říše k znovu získání Kosova, které připojili ke svému království. Albánci, kteří prakticky po celou dobu sympatizovali s Turky se tak dostali do složité situace, kdy se ocitli v obklíčení slovanských národů, což logicky vedlo k odporu z jejich strany. Problémy mezi Albánci a Srby v průběhu dalších dekád sílily a docházelo občasným národnostním střetům.
Dnes tvoří kosovští Albánci zhruba 90% kosovského obyvatelstva. To, co vidíme v Kosovu připomíná některé z faktorů, kvůli nimž vypukla bosenská válka. Srbům šlo vždy především o to mít záruku kulturní nezávislosti (např. v školství a jazyce) a ochrany srbských minorit na ne-srbských teritoriích v bývalé Jugoslávii. Tam, kde ne-srbské obyvatelstvo nebylo ochotno dělat kompromisy vznikala pnutí (Chorvatsko, nebo Bosna a Hercegovina). Jinde, kde tento problém Srbové neřešili byly vztahy téměř bezproblémové (Slovinsko a Makedonie). Koncem 80. let přislíbil Slobodan Miloševič (tenkrát vycházející hvězda srbské politiky) kosovským Srbům ochranu jejich práv vůči Kosovarům. Šlo o populistický tah sázející na nacionalismus, který pomohl Miloševičovi nahoru. Miloševič své slovo dodržel. V průběhu 90. let došlo k silnému omezování veškerých albánských médií a albánského školského systému, které byly jinak během let jugoslávskou vládou (vedenou maršálem Titem) tolerovány skrze pozitivní diskriminaci v rámci poměrně obstojně fungující kosovské autonomie. Stupňující se Miloševičův tlak nakonec logicky vyústil v kosovarský odpor, jež se projevil ve vytvoření UČK (Ushtria Çlirimtare e Kosovës – UÇK, česky Kosovská osvobozenecká armáda), která sáhla ke zbrani a začal útočit na srbské policejní složky v Kosovu. Vyostřenou situaci následně řešila srbská armáda, která přispěchala na pomoc místním policejním složkám. Další vývoj kdy v oblasti v roce 1999 zasáhly jednotky NATO je již obecně znám.
Při pohledu na kosovskou historii je zřejmé, proč Srbové nahlíží na Albánce, jako na přistěhovalce, kteří se rozmnožili na jejich teritoriu a Srby nakonec o toto území zcela připravili. Průměrného Srba jistě silně irituje fakt, že mnoho z pravoslavných klášterů, jež patří k „rodinnému stříbru" se nachází na územích kontrolovaných kosovskými Albánci a tudíž, že Kosovar může za jistých okolností rozhodovat o jejich osudu.
Co dál doktore?
Uznání Kosova tak trošku ohrozilo znovu-zvolení pro-evropského prezidenta Borise Tadiče (z Demokratické strany) v Srbsku. Nacionalisté totiž dostali do rukou argument, že nemá smysl se vydávat směrem k Evropské unii, když EU dala Srbsku najevo svoji lhostejnost uznáním Kosova. Naštěstí Tadič svého rivala Tomislava Nikoliče ze Srbské radikální strany těsně porazil. Jedním z důvodů vítězství je patrně srbská víra, že skrze užší spoluprací s EU Srbsko vylepší svoji dost pošramocenou mezinárodní pověst, jakož i naděje ve zlepšení pozic ve své neutuchající snaze o opětovné získání Kosova. Chce se jen věřit, že toto šťastné vítězství je náznakem víry Srbů ve schopnosti EU účinně pomoci srbské potíže řešit. Proto je nadmíru žádoucí, aby kroky, které EU ve vztahu k tomuto bolavému místu Evropy přijímá, nebyly tak ukvapené jako bylo nepochybně uznání Kosova. Právě historie „měkkého podbřišku Evropy" jak kdysi Churchill tento region označil už nám nejednou ukázala, čeho je schopen nacionalismus zaobalený do deklarace ochrany národních zájmů.
A co Česká republika? České uznání kosovské nezávislosti určitě nezůstane v Kosovu bez povšimnutí a možná pomůže elektrárenské skupině ČEZ k snazšímu etablování se na kosovském trhu, kde už podniká pod názvem New Kosovo Energy a kde je plánována výstavba nových elektrárenských zařízení. Nicméně, Česká republika určitě nebude opěvována tak jako Německo, Velké Británie, Holandsko či Spojené státy. Tyto země jsou významnější a tudíž pro Kosovo důležitější než Česká republika bez ohledu na krásné gesto, které jsme Kosovu prokázali. Je dokonce pravděpodobné, že v případě zájmu subjektů z uvedených zemí o působení v sektoru o který by se zajímala Česká republika (nebo třeba už zmíněný ČEZ), budou subjekty z výše uvedených zemí preferovány na úkor českých vč. ČEZ.
Pokud jde o Srbsko, nebylo české uznání určitě přijato s radostí. Lze tvrdit, že dobrá reputace, které se Česko v Srbsku těšilo ještě z dob Československa, značně vyprchala. Toto rozhodnutí by mohlo do budoucna působit problémy českým ekonomickým zájmům v tomto regionu. Aktuálně je u moci pro-evropská vláda, která má zájem na větší spolupráci s Evropu a obnovu zdevastované ekonomiky. Tudíž, ať jsou Srbové s českým rozhodnutím ohledně Kosova, jakkoliv nespokojeni, určitě nám pro zatím nebudou klást překážky. České hospodářské zájmy v Srbsku může naopak nepříznivě ovlivnit vláda, jež bude reprezentována nacionalisty. Ti by mohli ČR připomenout při tendrových řízeních její liberální stanovisko k uznání Kosova. Lze jistě konstatovat, že z pohledu české firemní sféry jde o pragmatismus, zkušenost však říká, že podobným pragmatismem se řídí i firmy z vlivných zemí a pokud je to jen trochu možné, snaží se ho v praxi prosazovat.
České uznání nezávislosti nezůstane bez povšimnutí i v jiných balkánských zemích. Fakt, že vlády některých balkánských zemích oficiálně uznali Kosovo neznamená, že obyvatelstvo těchto zemí tento krok schvaluje. Opět další nepříjemná rána pro českou reputaci v tomto regionu, kde tradičně existoval respekt vůči naší země.
Nynější Kosovo vstoupilo na cestu nezávislosti a tento fakt se každým dnem stává více a více realitou, s níž je nutno počítat. Nezbývá než novému státu popřát mnoho zdaru a rozumnou vládu, schopnou účinně řešit problémy a tím přispívat k stabilitě, protože jedině tak si Kosovo získá mezinárodní respekt a vyvrátí pochybnosti o své životaschopnosti a existenci. Podobně je třeba doufat, že se v Srbsku budou vítězit umírněné a liberálně orientované vládní koalice, které budou dále rozvíjet srbskou ekonomiku a díky tomu potlačovat frustraci lidí a z ní plynoucí nacionalismus. Kéž by tedy mohl na Balkáně jednou pro delší dobu zavládnout klid; stabilita a snad i prosperita.
[1] KLA finances fight with heroin sales Terror group is linked to crime network; Jerry Seper. Washington Times. Washington, D.C.: May 3, 1999. str. A.1
[2] http://www.csmonitor.com/2000/0815/p9s1.html
[3] Leonard, Thomas M.; Encyclopedia of the Developing World; Taylor & Francis; 2006; str. 138